Jednou větou: února 2012

Ve vzpomínkách kytary zní nadšení z jízdy na pytli, ačkoliv bez kytary. Ještěžetujsouodpočinkovévíkendy!

Mimbral

Naťukat něco o sobě samých je i ve 21 těžší, než si zavázat tkaničky. Tkaničky ale nepotřebuju, neboť nejradši chodím bosa. Chodím? Běhám, poskakuju, lezu na seno a koukám do sedmikrásek. Ochutnávám šťovíky a občas se nestíhám nadechnout, když mluvím.

Mám ráda maličkosti, jako třeba čuchání skořicové vůně, nebo když se před Vánoci peče cukroví. Mám ráda svou dřevěnou lžičku a zvuk, kterým zpívá, když míchá kakao.
Panenky očí se mi často zatoulají k pánovi jménem Václav Hrabě. Občas i k jinému pánovi, který je mi tuze blízký. Říkají mu Paulo Coelho, ale nikdo neví, jak se to vyslovuje.

Mám maličký klokaní život, ve kterém se mi vesele skáče.
Po kapsách schovávám kousky smíchu a nastrouhaného štěstí.

Piju šťávu v poměru jedna kapička šťávy a půllitr vody. Prý je to jen voda, ale to oni nemůžou přeci vědět.
Když je léto a všichni se usmívají, tak si sedneme k ohni, otevřeme si Tokajské a úplně nejvíc nejradši jsem, když někdo hraje na kytaru.
Ráda sedím v trávě. Tedy když zrovna neprší a nelezou po mě slimáci. Ti mě totiž odpuzují, i když za to vlastně nemůžou.

Nebojím se pavouků a nevadí mi být od bláta. Jsem vesnické děvče, co se naučilo jezdit na kole ve snu a co by nejradši pořád lezlo po stromech a na balíky slámy a nechalo se unášet po proudu řeky. A tu my máme Divokou.
Neumím otevřít konzervu s tuňákem, což je pro mě jedno z největších neštěstí. Ale umím ťuknout do klávesnice. A kdysi i do kláves. Obojí mě může zafouknout k hudbě. A u té se dobře šije a zapaluje svíčka a poslouchá třeba Zuzana Navarová, Regina Spektor, Jarek Nohavica,...

Neusnu se zavřeným oknem. Koukám na hvězdy a usmívám se na ně. Protože můj nejvěrnější a nejmilejší přítel je Malý Princ.

Nekamarádím moc s technickými věcmi. Nebo spíš ony se mnou. Ale to mi zase tak moc nevadí. Škoda jen mého aparátu, který už nefotí, potom se mi stýská jako by se stýskalo krku po korálcích.

Zdravím se s pánem, co prodává kuřata a nešlapu na kanály. Miluju maliny a šťovík. A znám se s básníkem. Jsem jednovaječná a nevím, jestli mám srdce na pravém nebo na levém místě.
Když se mě kdysi někdo zeptal, co je na mě nejpřitažlivější, pošeptala jsem, že je to desátý chloupek zleva, asi půl palce pod loktem.

Usmívám se na lidi při pozdravu a nejradši mám "značku" Secondhand.
Dostala jsem přívěšek od jednoho milého schizofrenika a položila jsem ruku na srdce jinému, abych mu dodala energii.

Jsem ještě malé klokáně, ale do duše už mi toho bylo napsáno spoustu.
Sním o dřevěném domku s ateliérem, i když neumím malovat. A o barvami pocákané košili a psacím stroji. Umírají mi kaktusy.

"Nikdy nelituju toho, co jsem udělala, ale toho co ne."

Věřím na osud. A taky věřím na skřítky, co se schovávají v mých kapsách.

Líbí se mi, když mají staří pánové vrásky od smíchu kolem očí. Jako měl strejda, co jsem mu cuchala vlasy.
Bývám snově střízlivá a střízlivě snová. Miluju Mumínky a chtěla bych umět vyfouknout bubliny, ve kterých jednou létali.

Mám strach, že už nikdy nebude padat hvězda, protože kominíky nepotkávám.
V koutku oka mám namalovanou duhu, ale tu nikdo nevidí, protože jakmile se někdo přiblíží, skřítkové si ji vezmou k sobě do kapsy.

Až budu velká, chtěla bych být lžičkou od kafe, co se v čaji neutopí.

Ráda vyfukuju kouř z vodárky. A jsem ošklivě zapletena do obchodů s panem Philipem Morrisem.
Když jsem byla ještě pískle, přála jsem si novinařit, ale teď vím, že speciální pedagogika je to, co chci studovat v Ostravě. Nejradši mám ale Olomouc. Jednou se přestěhuju na Moravu.
Mám ráda vrnění koček a milovala jsem, když se mi Majda otáčela na rameni.
S otevřenou pusou a lehkým úsměvem se občas kochám Gilmorkama. Mám ráda jejich povídání, jejich vztah a jejich městečko.

Na krku mě hřeje peace a na srdci Klokan. V každé řase mám kousek místa pro mé přátele. Obdivuju svoji rodinu, kolik toho se mnou vydrželi.

Adoptuju si dítě na dálku. Vzdala jsem se sice ideálu zachránit svět, ale svět je tvořen i lidmi, tak proč nezachránit aspoň jeden život?

Ráda si zpívám a nejvíc miluju palačinky a nejmíň umím zakončovat články.
Někdy se v přemýšlení zastavím a jdu nitku po nitce zpátky, abych se dopátrala toho, jak jsem přišla zrovna na tu danou myšlenku.

Inu... Mimbral. V cizojazyčném překladu vrba, což zní hrubě.

Mám ráda slovo chůdy a bublifuk. A bubínek. A maličká.
Jinak jsou mi zdrobněliny protivné.

Mám životní písničku. Nikdy, nikdy se mi neoposlouchala a vždycky mě jako nějaký knoflík přecvakne na noční náladu. To je tahle. Vonnotyčinková a ucvrčkovaná. Brouká mi ji do ucha Natalie Merchant a prý se jmenuje My Skin. Ale na tom nezáleží.

Jdu se schovat do důlku pod kuličky, jednou si zacvrnkáme.

Běhající obrázky

Předčítač
Vykoupení z věznice Shawshank
Perníková věž
Samotáři
Cimrmani
Václav
Venkovský učitel
Restart
Requiem pro panenku
Requiem for a dream
Pelíšky
Bílá stuha
Die welle
Musíme si pomáhat
Kytice
Juno
Jedna ruka netleská
Hair
Amélie =)
21 gramů
Želary
Sedm životů
Příběhy obyčejného šílenství
Nauka o snech
My děti ze stanice ZOO
Mary and Max
Lolita
Chlapec v pruhovaném pyžamu
Kafe a cigára
Butterfly effect
American crime
American beauty
Věčný svit neposkvrněné mysli

Jednou větou

sobota 18. února 2012

Osmnáctý únor